Playlist

Živé vysílání

20:15 Světem Bible
Židům 8,1-6
20:45 Písničky
21:00 Pohovka
Iveta Janecká Kuželová
22:00 Akademie
Úskalí života online (R)
23:00 Písničky

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Mlha


1. Bůh - osoba nebo něco?

Je Bůh někdo, nebo něco? Jaké máme možnosti tuto otázku posoudit?

Přemýšlením o jeho díle, řekne apoštol. Ano, promýšlením Božího stvořitelského díla je možné poznat o Bohu mnoho, podle apoštola dokonce všecko, co se o něm vůbec poznat dá – jenže to není cesta pro každého, dokáže to jen málokdo.

Nějak poznat Boha by ale asi měl být schopen každý. Je obecně známou pravdou, že ve chvíli nejvyšší nouze se snad každý modlí, nebo skoro každý. Co nás k tomu vede? Proč, když už nevíme kudy kam, oslovíme Boha? Udělá to snad i ten, kdo o takové množnosti nikdy neslyšel. Jako bychom měli tušení Boha nějak vrozené. Snad proto vyznával starověký biskup Augustin: Stvořil jsi nás pro sebe, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.

K neosobní síle by se asi nemodlil nikdo, těžko oslovovat třeba gravitaci či odstředivou sílu. Tušíme tedy, že Bůh je nějak osobní. Stačí ale takové tušení? Kdyby stačilo, asi bychom se dnešní otázkou neptali. Mnozí se ale ptají, ba mnozí mají za to, že bůh je jen nějakou neosobní silou, neodhalenou a možná neodhalitelnou přírodní zákonitostí.

Jenže přírodní síly a zákony, to jsou jen lidsky popsané vlastnosti hmoty. Asi se shodneme na tom, že Bůh tento hmotný svět přesahuje; kdyby ho nepřesahoval, nemluvili bychom o Bohu. Vidí-li tedy někdo v bohu jen nějakou sílu, a přitom hledá skutečně boha, asi by bylo třeba mít na mysli nějakou nadzemskou, duchovní sílu. Máme ale nějaký důvod s takovou silou počítat? Se silou mimo hmotu?

Vidíme, že se dostáváme k hranici ducha a hmoty. Osoba, osobnost – ano, to je něco, co s duchem nesporně souvisí. Duchovní síla, v tom cítím vnitřní rozpor. Ještě tak síla ducha, ano, to má smysl, ale síla bez ducha? Bez osobnosti? Bez osoby?

Ať tak, či tak, dostali jsme se na půdu spekulací. Nosíme v sobě cosi, co obrací naše srdce vzhůru, tušení Boha je nám vlastní. Zjišťujeme ale, že nemáme v rukou žádný nástroj, ba že nemáme žádnou schopnost Boha zachytit, vidět, prozkoumat. Uniká nám, zůstáváme uzavřeni ve svém vlastním světě, ve světě hmoty. Co s tím? Máme skutečně jen prázdné ruce a prázdné místo v duši?

Ne tak docela. Ona tušená existence patřící někam mimo náš svět se do našeho časoprostoru občas vlomí. Nikoli ale kamkoli, zřetelně vstupuje pouze do lidských životů; občasné paranormální jevy, které jakoby se objevovaly bez vztahu k lidem, jsou opakovaně odhalovány jako neporozumění či podvody.

Jak takový vstup nadzemské skutečnosti vypadá? Teď myslím na ještě něco jiného, než je ono prosté tušení, o kterém jsme mluvili. Nemám na mysli žádné pocity, tajemné vlivy, skryté tendence, to všechno by mi bylo příliš málo. Máme ale něco víc?

Myslím, že máme. Známe osobní zkušenost vnitřní jistoty Božího oslovení, a máme v rukou psané svědectví o takovém oslovení různých lidí minulosti, přičemž důsledky takovýchto oslovení můžeme díky časovému odstupu nějak hodnotit. Jde ale o vždycky o oslovení, o oslovení nejrůznějšího typu. Za slovem ale musí přece vždycky stát osobnost, jen tak nějaká síla mne smysluplně neosloví.

A co víc, za Božím oslovením je vždycky cítit zájem, a to už je příliš silný znak osobnosti, než abych o osobním charakteru Boha jakkoli pochyboval.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.