6. Jak vyznat hřích?

Jeden ze základních stavebních kamenů duchovního života je „pokání“. Toto slovo nám dnes již vymizelo ze slovníku, přesto zůstává nenahraditelnou součástí života s živým Bohem.

Pokusme se vysvětlit si tento pojem na biblickém příběhu marnotratného syna, jak je ho čteme v Novém zákoně u evangelisty Lukáše v 15. kapitole od 11. verše: Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. 12Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. 13Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. 14A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. 15Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. 16A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. 17Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! 18Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. 19Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ 20I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. 21Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ 22Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. 23Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, 24protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.

V tomto podobenství vidíme syna, který odchází od svého otce s dědictvím, které mu otec vyplatil předem a které syn následně za nedlouhou dobu rozházel. Otec zde sehrává láskyplnou postavu, který vyhoví nezvyklé žádosti syna dostat dědictví předem. A následně je to Otec, který syna vyhlíží a běží mu vstříc, když se vrací. Syn je představitelem nás všech, kteří si uvědomujeme, že jsme žili z toho, co nám Otec daroval do života, a uvědomili jsme si, že jsme bez Otce na mizině. Syn mohl možná začít krást, podvádět a dělat všechno nedobré jen, aby se nemusel vrátit k otci. On však, jak čteme, šel do sebe a v tu chvíli začíná něco, jako obrat v jeho myšlení. V 18. verši říká: Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. 19Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ Můžeme si všimnout, že syn uznává svou vinu. Lituje své viny. Odvrací se od své dosavadní cesty a je rozhodnutý to vyznat před Bohem i svým otcem, což následně udělá.

Na příběhu o marnotratném synu vidíme, že pokání souvisí s uznáním viny, lítostí nad vinou, odvrácením se od hříchu a vyznání konkrétního hříchu. Takovou malou mnemotechnickou pomůckou může být zkratka, ULOV: U jako Uznej, L jako lituj, O jako odvrať se, V jako vyznej!

Bůh je skutečný a naše obrácení se k němu musí být také skutečné. Žádné na oko, napůl, jen tak trochu. Jde o celý život, celé srdce, celou duši. Pak se věci skutečně hýbou a dochází k proměně. Čím můžeme začít? Dejme si čas a popřemýšlejme nad svým životem, svou vinou. Nesnažme se omlouvat či vymlouvat, prostě přiznejme tak říkajíc „barvu“ o svém životě jako celku nebo velmi konkrétně a pak to řekněme jednoduše Bohu.

V pokání nejde jen o konkrétní hříchy, ale i o hřích dosavadního života bez Boha. Žít bez něj znamená říkat – nejsi, nevěřím ti. Podobně jako Adam s Evou, kteří uvěřili hadovi, že sníst zakázané jablko je dobré a nic z toho, co řekl Bůh, se nestane. Pokání je třeba vnímat jako návrat ztraceného syna nebo, chcete-li, dcery. Byl jsem mimo a šel jsem si svou vlastní cestou a nyní se vracím k tobě můj Bože.

Pokusme se v následujících chvílích předložit své srdce Bohu. Projděme si náš život a svou vlastní vinu i nouzi – co jsme udělali v životě špatně, kde jsme na dně. Nevíme si rady, za co bychom zasloužili trest podobně jako marnotratný syn. Neobhajujme se, pojďme jako marnotratný syn do sebe a setkejme se skutečně sami se sebou, abychom pravdivě Bohu mohli říct, jak s námi v našem životě je.

Můžeme například říct Bohu: Pane Bože, smiluj se nade mnou, protože jsem hříšný člověk. Vyznávám svůj hřích a zříkám se ho. Přijímám oběť Ježíše Krista na kříži, která platí i za mě. Potřebuji tvoji milost a odpuštění. Prosím buď Pánem mého života a svým Duchem mě veď. Děkuji za tvé odpuštění a přijetí Pane!

Na pokání je krásné to, že na konci není jen pohled na naši špatnost a hřích, ale přichází Boží odpuštění. Vychází nám vstříc náš otec, který nás už vyhlížel, nikdy nás nepřestal milovat a touží nás obejmout jako své milované dítě.