• 2022_05_jaro
Playlist

Živé vysílání

23:15 Čtení na pokračování
Císařův rada (13/18) (R)
23:45 Písničky
00:00 Na sobotní frekvenci Proglasu
Nebýt jako děti (R)
01:00 Interval
Lidová Lucie Redlová (R)
02:00 Písničky
02:15 HLáska
O zakládání církve a americkém fotbalu (R)

Vysíláním vás provází

Tvůrci pořadů

Petr Šandera

Vyrůstal jsem v rodině, která formálně patřila k husitské církvi, ale jejího života se neúčastnila. Nebyl jsem křesťansky vychováván. Moje povědomí o těchto „věcech“ bylo velmi chabé.

Změnilo se to v 9. třídě. Tehdy k nám přišel nový spolužák, který se nakonec stal mým nejlepším kamarádem. Dělali jsme spolu různé hlouposti, ale taky jsme začali hledat Boha a pokoušeli se kontaktovat nějaké církve v našem okolí. On byl v tomto hledání o něco napřed a bylo skvělé, že jsme to mohli sdílet. V době komunismu to pro člověka, který neměl kontakty na žádnou církev, byla jedinečná příležitost. Dodnes jsem za to vděčný. I když se později naše cesty rozešly, duchovní zájem a hledání mi už zůstalo.

První zkušenosti s Bohem mám spojeny s vyslyšenými modlitbami. Tehdy jsem si s úžasem uvědomil nejen to, že Bůh je (o tom jsem už byl přesvědčen), ale že o mně osobně ví a zajímá se o to, co prožívám. To byla úžasná, pro mne až opojná, zkušenost.

Mé obrácení byl postupný, dlouhodobý proces. V pohledu zpátky ho vidím rozdělený do několika fází.

První fáze probíhala zhruba od mých 15 do 18. To bylo hlavně hledání a poznávání, završené mým křtem v husitské církvi. V této době mi Bůh pomohl v situaci, kdy jsem nastupoval na střední školu a musel si zvykat na nové prostředí, nároky a hlavně na nové lidi. Tehdy jsem byl hodně sám, ale učil jsem se modlitbě. Četl jsem Kempenského Následování a pak kratší pastorační spisky Komenského. To byla vedle Nového zákona a žalmů (v kralickém překladu po babičce) jediná křesťanská literatura, ke které jsem se tehdy doma dostal. V tomto čase jsem poznal církev, k níž formálně patří mí rodiče, a zakotvil v ní. Dostal jsem svou první Bibli a byl jsem pokřtěn. V tomto období mě víra přivedla i k určité konfrontaci se světem. Poprvé – krátce po mém křtu – se ozvalo vnitřní volání k duchovenské službě a tím pádem ke studiu teologie. To tenkrát, v polovině osmdesátých let, znamenalo vystoupit „ze stínu“, k víře se veřejně přiznat a riskovat konflikt s ateistickým okolím. Víra mě zkrátka vedla „do průšvihu“ :-). Ale Bůh mě tím provedl a já jsem zjistil, že je možné v této konfrontaci obstát a že to s Boží pomocí dokážu i já. Poznal jsem lidi, kterým se mé rozhodnutí nelíbilo a dávali to najevo, ale mnohem víc bylo těch, co sympatizovali, podpořili mě a „drželi mi palce“, včetně některých učitelů. Také moji rodiče tehdy k mému překvapení vyjádřili svou podporu. To pro mne mnoho znamenalo a znamená dodnes. Tehdy jsem to vzal jako jasné znamení z nebes – takový osobní zázrak.

Tak jsem se dostal na tehdejší Husovu bohosloveckou fakultu do Prahy. Otevřel se mi obzor teologického studia a práce. Zamiloval jsem si biblistiku – zejména Starý zákon. Biblistice a Starému zákonu se snažím dál věnovat. Společenství studentů mi poskytlo skvělou formaci. Do té doby byla moje duchovní cesta individuální. Na fakultě jsem poznal, jaké to je žít svou víru ve společenství.

Další období trvá dodnes a je spojeno s mou farářskou (a jeden čas také s biskupskou) službou. Musel jsem si ujasňovat otázky svého povolání, svého místa před Bohem i před lidmi. Bůh mi na této cestě daroval také mou manželku Markétu a naše děti… Dal mi poznat hodně lidí a zažít mnoho zkušeností příjemných i nepříjemných. Věřím, že Bůh mne v rozhodujících věcech vedl a na mé nejvážnější otázky odpověděl. Pochopitelně jsou i takové, se kterými se potýkám pořád. Ale to k našemu pozemskému životu patří. Bohu jsem vděčný za jeho vedení a doufám, že mne povede i nadále.

Kdybych měl říct, co víra v mém životě změnila, odpověděl bych asi toto: Pomohla mi ke správnému osamostatnění se. Pomohla mi na cestě k mé dospělosti lidské i duchovní. Vedla mne k mnohým konfrontacím, kterých jsem se dříve bál a myslel jsem si, že na ně nemám. Bůh mne trpělivě vedl, takže jsem mohl zakusit, že on byl opravdu ve všem se mnou. Skrze obrácení mě  přivedl blíž k lidem a pomáhá mi více jim rozumět.

Víra mi také pomohla nebát se být tím, kým jsem; najít hodnotu, jakou před Bohem mám; vytvořit si svůj názor a stát si za ním. Víra mi pomohla poznat sebe sama, poznat a přijmout své limity a žít víc v pokoji s Bohem, se sebou samým i s druhými lidmi.

I když si uvědomuji své chyby a nedokonalosti, i když někdy pochybuji (osobnostním založením jsem spíš člověk se sklonem k depresi a úzkostem) a dělám si starosti, jsem rád s Bohem a moc se mi líbí, jaký Bůh je (i když to s ním rozhodně není jednoduché :-), ale právě to mě k němu přitahuje a fascinuje. Víru nepovažuji za „klidný přístav“, nýbrž za vyvedení ven do reality, do konfrontace… k setkání… zkrátka tam, kde se něco děje, „kde to fouká“. Víra není nic hotového, ale spíš proces, zrání, tříbení a dospívání (ve smyslu Ef 4,14).

Moje první kontakty s Rádiem 7 (TWR) začaly v době, kdy jsem byl brněnským biskupem. Tehdy jsem byl párkrát hostem v živém vysílání v sobotu ráno moderovaném Kateřinou Hodecovou a pak také Lucií Endlicherovou.

Za současnou spolupráci s Rádiem 7 vděčíme Marii Frydrychové. Od prvního lockdownu na jaře 2020 jsme začali s manželkou Markétou natáčet pro naše farníky a přátele takové amatérské audionahrávky bohoslužby Slova, obsahující čtení na každou neděli podle Ekumenického lekcionáře, kázání a modlitby. Posílal jsem je také Marii, která se účastní našich bohoslužeb a biblických hodin. A ji napadlo zkusit nabídnout tyto nahrávky Rádiu 7 a k našemu překvapení rádio projevilo zájem. Pak už zbývalo jen domluvit se na způsobu a termínech dodávání.

Tak se stalo, že naše nahrávky začalo od září 2021 vysílat také Rádio 7. Tam náš pořad najdete pod názvem Séla. Zpočátku mi ten název připadal divný, ale pak se mi ta myšlenka zalíbila. Séla, to je taková pomlčka při modlitbě žalmu. (Aspoň se tak dnes biblisté domnívají.) Proud slov se zastaví a člověk nechá ve své mysli rezonovat slovo, které právě zaznělo, a to může snáze vstoupit do srdce. Rádi bychom, kdyby byla i rozhlasová Séla chápána jako taková pomlčka v proudu našeho života, kdy můžeme nechat v mysli rezonovat biblické slovo.

Velkou změnou pro nás bylo, že jsme museli nahrávky začít připravovat o několik dnů dřív, než jsme byli zvyklí. Ale nakonec se nám podařilo zakomponovat nový termín nahrávání do našeho týdenního programu celkem snadno a bez problémů. Já mám tak možnost prožít celý týden velmi intenzivně s nedělními texty. Zamyšlení na nahrávce představuje počáteční fázi mého setkání s nedělními texty. Ale ty ve mně dál „pracují“, tak v neděli dozrají do fáze II. Tím myslím text, který pak v neděli kážu. Někdy je kratší, jindy rozvine jeden určitý motiv a myšlenku, která v nahrávce nebyla zmíněna vůbec anebo jen okrajově. Tento intenzivní, pracovní kontakt s biblickým poselstvím je skvělou zkušeností, za kterou jsem opravdu moc vděčný.

Vytisknout E-mail

Dan Drápal

Dan Drápal je evangelikální teolog a publicista. Původně sloužil jako duchovní ČCE, po roce 1989 zakládal Křesťanská společenství, stal se prvním seniorem této církve. V roce 2004 na tuto funkci rezignoval a věnoval se jednak překladu Písma, jednak publicistice. Překládal knihu Žalmů pro Český studijní překlad a podílel se na korekturách překladu dalších biblických knih.

Dan dlouhodobě spolupracuje také s TWR a Rádiem 7, slýchat ho můžete dlouhá léta v mnoha biblických zamyšleních a úvahách, příležitostně také hostuje v některém z diskusních pořadů. V roce 2022 se chopil přípravy pořadu Nejen chlebem.

Vytisknout E-mail

Markéta Bártová

Kdo jsem Já? Sama sebe vnímám především jako Boží dítě. Tuto identitu jsem přijala už jako malá holka, bylo mi asi šest nebo sedm let. V té době jsem dětským způsobem pochopila, že v životě potřebuji Ježíše a že když Ho pozvu do svého srdce, stane se mým spasitelem. Nebylo o čem váhat, tak skvělá nabídka se neodmítá. Díky Boží milosti moje víra vydržela až do dospělosti, přestože během let dospívání dostala docela zabrat.
Kromě identity Božího dítěte jsem musela přijmout identitu sebe jako člověka, to, kým jsem tady a teď. Neměla jsem sama sebe příliš v lásce, vlastně jsem chtěla být někým úplně jiným a Bohu jsem vyčítala, že mě takto stvořil. Pak jsem ale pochopila, že mě takovou chtěl mít a že mě právě takovou miluje a chce si mě použít, přestože mám spousty nedostatků a slabostí. Zažila jsem velké osvobození. Doslova ze dne na den se můj život proměnil. Ze smutku se stala radost, z pláče se stal smích.

To se stalo, když mi bylo patnáct. Od té doby už uplynula jedna dekáda a já se pořád učím milovat a následovat Ježíše. To, co jsem přijala, jsem si nechtěla nechat pro sebe, a tak jsem začala sloužit v dorostu, jezdila jsem jako vedoucí na tábory, později jsem se stala vedoucí mládeže, zapojovala jsem se do chval a podobně. Nicméně se snažím vnímat celý svůj život jako službu Ježíši. Život s Ježíšem není o nějaké funkci nebo pozici vedoucího, je to o každodenním vztahu s naším Králem. Tuto identitu se učím v sobě budovat a předávat ji všem lidem kolem sebe.

Kromě toho, že jsem Boží dítě, jsem také studentkou speciální pedagogiky a pracuji jako asistentka pedagoga. Pocházím ze Suchdolu nad Odrou, mám zde skvělou rodinu, církev a mládež. Ráda trávím čas s lidmi v rozhovorech, sportuji, čtu a poslouchám podcasty.

Vytisknout E-mail

Dan Skokan

Jsem člověk, který si neumí dát pokoj

prohlašuje o sobě Dan Skokan, pastor pražské církve ICF a ředitel české pobočky nadačního fondu Krmte hladové, která zprostředkovává potravinovou pomoc nejpotřebnějším tohoto světa. Dodává, že je otec čtyř dcer a manžel jedné manželky, další podrobnosti už jsme ovšem museli získat v rozhovoru. Co na sebe nová posila moderátorského týmu pořadu Na sobotní frekvenci Proglasu prozradila?

Dane, kdy a jak jsi uvěřil?

Uvěřil jsem v lednu roku 1989 – někdy by člověk nevěřil, co těch pár měsíců „před“ a „po“ Listopadu udělá s reakcemi okolí. Aniž by o tom věděl, svou roli v tom sehrál jeden studentský manželský pár, který napsal dopis mému kamarádovi, a pak kazatel Adolf Kotouček, který přišel na tři týdny do sboru CB v Husinci. Bylo mu 70 a mně 17, a on se se mnou dokázal potkat.

Přišel jsem do modlitebny CB v roztrhaných džínách, měl jsem dlouhé vlasy a smrděl jsem od cigaret, takže v tom zástupu lidí v tesilkách a v košilích jsem byl snadno identifikovatelný jako nový přírůstek.

Co byl zlomový bod toho, že ses rozhodl dát svůj život Kristu?

První bylo určitě to, že mě kazatel Kotouček vůbec oslovil. Podstatnou roli sehrálo i to, že jsem ve sboru uviděl mladé lidi – do té doby jsem si myslel, že křesťanství je vlastně nesmyslná víra, které věří jen staří lidé, protože ti mladí už ví, jak to je – vždyť Gagarin vyletěl do vesmíru. To poslední bylo, že mě kazatel pozval na oběd, u kterého mi položil tři otázky, na které jsem odpověděl ano. Takže když mi pak položil tu čtvrtou – Co ti brání dát život Ježíši Kristu? – nemohl jsem říct ne.

Jaké otázky to byly?

Jestli věřím, že Ježíš Kristus žil, jestli věřím, že zemřel na kříži a jestli věřím, že zemřel za mě.

Ty jsi věřil, že Ježíš za Tebe zemřel?

Na tyhle otázky jsem odpovídal velice filosoficky. Ježíš Kristus žil podobně jako Lenin a César, taky historické osobnosti. Jeho smrt na kříži je vysoce pravděpodobná – v dějepise jsme se tehdy učili, že na kříži zemřel vůdce povstání otroků Spartakus, a Ježíš byl podobně podivná, neuchopitelná postava, která takhle mohla taky skončit. A jestli zemřel za mě? Voják sovětské armády, který bojoval ve druhé světové válce a osvobozoval Československo, taky zemřel, a kdyby jich nezemřelo dostatečné množství, tak můj život by určitě vypadal jinak. Z tohoto úhlu pohledu Ježíšova smrt taky změnila nějakým způsobem historii a běh světa a můj život by taky vypadal jinak. Takže bráno takhle symbolicky, „dějepravně“ – ano, zemřel i za mě.

No a pan kazatel na to – Vida, a co ti brání, abys vydal Ježíši Kristu svůj život? Neřešil teologii, neřešil hloubku mého poznání, mého duchovního odevzdání. Ne. Prostě mi položil tři otázky, a pak mi položil čtvrtou.

Dnes už je jasné, jak jsi reagoval. I když vlastně – reagoval jsi tak, jak předpokládám?

Skutečně jsem mu řekl, že mi nic nebrání. Nato on zavřel oči, sepnul ruce a modlil se: „Pane Bože, tady je mladý muž Daniel a chce Ti něco říct. Amen.“ Pak zvedl oči, podíval se na mě a říká: „A teď ty.“ Znáš obchodní trik Donuťte zákazníka, aby řekl třikrát ano a pak mu řekněte: „A proč mi to tady nepodepíšete?“ To je podobné. Vlastně jsem během patnácti minut podepsal smlouvu, protože jsem řekl třikrát ano a tím pádem nedávalo smysl na čtvrtou otázku říct ne. Tudíž jsem od té doby křesťan, a nepřestal jsem jím být.

Ovšem ještě musím říct, že kazatel Kotouček byl na tom sboru vlastně jen na záskok, jenom na tři týdny, kdy se tam střídali kazatelé, jeden už odešel a druhý ještě nenastoupil. Když poprvé přišel do sboru, našel si jednu starou sestru a říká jí: „Sestro, modlila by ses se mnou, aby během tří týdnů nám Pán dal tři nové duše?“ Babička mu na to povídá: „Ale bratře, toto je Šumava, tady je tvrdá půda.“ A on na to: „A sestro, je i na tvrdé půdě Bůh všemohoucí?“ Jistě, že mu odpověděla: „Ano, Bůh je vždy všemohoucí.“ Takže následovala jasná otázka: „Co ti brání, aby ses se mnou modlila?“ Ona řekla: „Nic mi nebrání.“ A bylo to. Kazatel Kotouček to tak vždycky dělal – nejprve získal souhlas na to, kde se dalo zjevně souhlasit, a pak si získal souhlas s tím, o čem se zjevně pochybovalo.

Takže se sestra s kazatelem Kotoučkem modlila – a během těch tří týdnů jeho působení na sboru uvěřili tři kluci, já mezi nimi. Pragmaticky řečeno – dva staří lidé vymodlili tři mladé kluky do sboru.

Co pro Tebe znamenalo chodit do sboru, kde byli převážně starší věřící? I když byli tam i mladí vlastně, že?

Byli, ale byli o pět šest let starší, a to v té době udělá hodně. Pomohlo, že my tři, co jsme uvěřili v těch třech týdnech, jsme byli stejného věku, a asi by to i fungovalo, protože ve sboru byli všichni milí a vstřícní. Potíž byla trošku v tom, že jsme se chytli hnutí víry a začali jsme se modlit v jazycích, křičet v jazycích, válčit v jazycích – prostě všechno v jazycích. A taky jsme původně byli nepoddajní sedmnáctiletí puberťáci milovníci metalu, takže jsme tak trošku nevěděli, co sami se sebou. Adolf Kotouček byl po třech týdnech pryč – sedmdesátiletý chlap, který se dokázal spojit se sedmnáctiletým klukem tam, kde byl. Tohle všechno se odehrávalo v Husinci, a my jsme tím pádem byli „odsouzení“ k tomu založit církev v Prachaticích, odkud jsme byli, protože tam kromě katolíků žádná církev nebyla. Po roce víry jsme si řekli, že jsme přečetli evangelia a Skutky apoštolů, a tím pádem víme všechno a můžeme založit církev – a tak jsme to udělali. Pastorem se stal kluk, kterému v té době bylo sedmnáct. Do tří let jsme měli osmdesát lidí ve věku osm týdnů až osmdesát let; všichni těmhle „cucákům“ naslouchali a to, co jsme říkali, brali za Boží slovo. Později se sbor přestěhoval do Českých Budějovic, kde stále působí jako Slovo života České Budějovice, a v Prachaticích zůstala jedna skupina. Jako zázrakem nás tenhle sbor přežil – přežil naše pubertální chápání postavené na znalostech evangelií a Skutků a znalostí fyziky a chemie na úrovni základní a střední školy.

Kdybychom měli o Tvém životě mluvit dál, vím, že jsi byl takový nomád a hodně ses stěhoval, jednu dobu jsi byl i v Brně, ale to nebyla jediná zastávka.

Nejdřív jsem se přestěhoval do Českých Budějovic, pak jsem odešel studovat do Uppsaly, odkud jsem se vracel do Budějovic, kde vznikla církev, pak do Prahy, do Chomutova, do Brna, do Ostravy, do Brna a odtud do Prahy. A doufám, že už se stěhovat nebudu.

Vidíš, aniž bych tušila, že ten seznam je tak dlouhý, přemýšlela jsem o tom, jak se díváš na Abrahama. Jestli jsou ty Tvé přesuny nějak spojeny, motivovány, neseny tím, jak Abraham dostal od Hospodina výzvu a měl jít, aniž by věděl, do čeho vlastně jde. Měl jsi to někdy podobně?

Abraham byl jedním z mých velkých hrdinů. Vnímal jsem se přesně jako Abraham a říkal jsem si, že já jsem Abraham a stěhuju se. On šel z místa na místo, já jsem šel z místa na místo – sice o x tisíc let později, ale úplně jsem se v tom viděl. Pomáhalo mi, že Abraham šel, tedy měl pocit, že má jít, a tak šel. Měl jsem to podobně, a zároveň vždycky, když jsem měl jít, jsem vnímal silný impuls k vyjití. Když jsem odcházel z domu do Českých Budějovic, opouštěl jsem místo, kde jsem prožil celý život. Podnět mi dala jedna paní, která byla ve věku mé maminky, která prohlásila, že je křesťanka a cítí se v Budějovicích hrozně sama. Bůh ve mně způsobil, že jsem vnitřně s touhle větou nedokázal žít, pořád mi zněla v hlavě. Takže jsem to změnil a tím, že jsem se tam přestěhoval, přestala být sama. Vymyslel jsem, že spolu budeme dělat nějaký biblický kurz. Když jsem za ní přijel poprvé, přišla se svou kamarádkou z práce. Když jsem přijel podruhé, kromě kamarádky tam byla i její dcera. A příště i její přítel. Než jsme po osmi lekcích končili, bylo nás sedm. Já jsem neudělal nic, jen jsem tam přijel. Nemusel jsem se stávat ničím jiným, to málo stačí.

Když Tvůj příběh poslouchám, fascinuje mě, jak si Tě Bůh používal, a Ty sám říkáš, že jsi vlastně nic neudělal. Přemýšlím, čím to je. Je klíč to, že člověk objeví, kdo je, a prostě je, kdo je?

Teoreticky se to tak dá říct, ale tohle můžu vypozorovat jen při zpětném pohledu, tenkrát jsem to netušil. Tenkrát jsem věděl, že poslušnost vedení Bohem, vnitřnímu volání je větší než oběti. Často to byla i poslušnost vnějšímu volání – přišel za mnou pastor a zeptal se mě, jestli bych nechtěl pomoci v Praze, v Chomutově, v Brně… a já šel.

Kdo Ti ty výzvy dává dnes, když jsi ty sám pastor, který by měl vést?

Někdy jsou to lidé kolem mě, kteří mi dávají nepohodlnou, nepříjemnou otázku, která se mi často nelíbí. Musím víc naslouchat, víc dělat to, co říká John Maxwell. Mluví o tzv. 360° leadershipu a zmiňuje, že vedoucí vedou nahoru, ale pokud chci být dobře vedený a jsem vysoko, musím dovolit, aby mě lidé zespodu mohli vést nahoru. Tohle je výzva, protože mezi všemi, kdo si chtějí jen rýpnout nebo dokonce kopnout je potřeba rozeznat to, co má smysl. Někdy dokonce i v tom, že je to dobrá věc, jen řečená úplně špatným způsobem.

Dane, jak moc Tvůj život ovlivňuje, že jsi tatínkem čtyř dcer, navíc čtyř dcer ve dvou generacích?

Při všech mých charakterových vadách a nedostatečných dovednostech mi to dává prostor být na jedné lodi s lidmi, kteří mají teď malé děti – a ne proto, že jsem je měl před dvaceti lety, ale proto, že je mám teď.

Kluci mi nechybí ani náhodou. Minimálně u těch druhých dvou jsem velmi vděčný, že to nejsou kluci, protože už bych nejspíš neměl tu energii, kterou by oni potřebovali. U těch prvních dvou budiž, mohlo by být, ale já jsem po tom nikdy netoužil. Jsem sice z rodiny, kde byli samí kluci, ale zároveň jsem vyrůstal jen s maminkou, ty mužské věci mě učil děda, který k nám pravidelně chodil a učil mě opravovat kapající kohoutek a řezat pilkou a tak dále.

Co pro Tebe znamená být pastorem ICF?

Že je ti dán dar nést břemeno, což je krásné v tom, že je to dar, a někdy je to těžké, protože je to to břemeno.

A čím pro Tebe je, že jsi hlasem hladových v České republice?

Tak tohle je moje srdcová záležitost. Už moje maminka měla přezdívku Paní charita. Zdědil jsem to, tohle není moje ctnost. Někdo má pihy, někdo měří dva metry, a já mám sklon k charitě. Narážím na lidi, kteří nerozumí chudým lidem, svobodným maminkám, bezdomovcům, lidem, které život semlel, a dostávám se s nimi do napětí, ale zároveň s nimi nejdu do konfliktu, to není konstruktivní. Nemůžu prostě přestat být sám sebou. Jsem takový neustálý advokát.

A do třetice – co pro Tebe znamená, že jsi jedním z hlasů, které provází pořadem Na sobotní frekvenci Proglasu?

Je to vlastně takový zvláštní druh šílenství. V tom všem, co dělám, možná navzdory tomu, jsem prostě nemohl říct ne. Myslím, že mám v sobě určitě napětí, které plyne z toho, že se na některé otázky nehledají odpovědi, ba co víc, že se některé otázky nekladou.

Vytisknout E-mail

Tomáš Kratochvíl

Nejkrásnější chvíle s Bohem jsem zažil, když jsem večer doma klečel v pokoji, vyznával Mu své hříchy a věděl, že mi je (opět) odpouští. V ten okamžik pro mě nebylo nic důležitějšího a cennějšího než být s Ježíšem a vědět, že Mu patřím. Když jsem pak usínal, měl jsem jistotu, že i kdybych se ráno neprobudil, tak to nevadí, protože jsem smířený s Bohem.

Pracuji jako doktor na "plicním" v Brně, kde se také nachází můj domovský sbor. Mám manželku a malého synka, kteří mi oba dělají velkou radost a které velmi miluji. Dlouhou dobu jsem pracoval s mládeží, zpíval ve chválící skupině a v pěveckém sboru, nicméně Bůh mě povolal na jiná místa a k jiným úkolům.

S Rádiem 7 spolupracuji nárazově díky usměvavé redaktorce Lucii, která brzy rozpoznala, že tato práce je něco, co mě baví, a která mi spolupráci nabídla. Společně s Markétou Bártovou se podílím na pořadu HLáska, kde se chceme bavit o tom, jak předávat lidem dobrou zprávu o Ježíši, což se sám stále učím. Moc bych si přál, aby všichni lidé v České republice mohli osobně poznat Krista, svěřit mu své životy a jít za Ním.

Vytisknout E-mail

Save
Nastavit cookies
Aby vše správně fungovalo, používáme soubory cookie. Některé jsou nutné pro chod webu, jiné umožňují měřit návštěvnost.
Přijmout všechny
Odmítnout všechny
Analytics
Cookies používané k měření návštěvnosti.
Google Analytics
Přijmout
Odmítnout