• Nalaďte se
Playlist

Živé vysílání

18:05 Myšlenka na den
Univerzita života (R)
18:30 Dary z rukou Mistra
Jazyky a jejich výklad (2/4): Opomíjený dar (R)
19:00 Písničky
19:15 Kanafásek
Neplač, muchomůrko (6/25): Nálady hnědé veverky
19:30 Písničky

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Univerzita života


Mája Pavlatová

Vyrostla jsem v křesťanské rodině. Takhle, řekla bych, začínají svědectví mnohých z nás porevolučních dětí. Když jsem přemýšlela, jak svou cestu s Bohem popsat, připadalo mi, že nebude znít příliš zajímavě, protože nemůžu nabídnout jeden zásadní okamžik, který by o mém následování Ježíše rozhodl. Ale protože jsem jakoukoli myšlenku na přikrášlování svého příběhu rychle zahnala, rozhodla jsem se pokusit zaznamenat alespoň některé jeho kapitoly tak, jak je jeho autor psal. Nebo alespoň tak, jak si je pamatuju.

I když to tak nemusí na první pohled vypadat, děti křesťanských rodičů to v některých ohledech nemají úplně jednoduché. Právě ten zlomový okamžik na ose jejich života s Bohem často chybí. A pak se může stát, že se cítí tak trochu ochuzení o tu nevšední zkušenost, která by možná dodala jejich víře větší jistotu do jejich vlastního rozhodování. Já si ale čím dál víc uvědomuju, jak moc jsem vděčná za to, že jsem s vědomím toho, že mě někdo stvořil s nějakým záměrem, že mě někdo bezpodmínečně miluje a že se nemusím spoléhat na svoje vlastní síly a schopnosti, mohla žít už od samého začátku.

Narodila jsem se roku 1996 mladým manželům - dvěma lidem, které Bůh ze vzdálených koutů země přivedl do Brna, kde po úspěšném zakončení studia neplánovaně zakotvili. Oba jako vysokoškoláci vydali svůj život Bohu, a tak jsem mohla už od miminka vyrůstat v prostředí, kde byl Ježíš na prvním místě. A i když mí rodiče nejsou dokonalí a občas udělají nějakou tu chybu, tak se s Boží pomocí vždycky snažili být pro mě a později i mé tři mladší sourozence dobrým příkladem. Už od útlého věku nás vychovávali podle biblických hodnot a vedli nás ke způsobům chování, které jako křesťané považovali za správné. Bylo pro mě důležité, že jsem v rodičích vždycky měla někoho, komu jsem důvěřovala, koho jsem se mohla na cokoli zeptat a s čímkoliv se svěřit, ať už se to týkalo víry nebo něčeho jiného. A přitom nás utvrzovali, že nás budou mít vždycky rádi. Díky nim nebylo pro mě těžké představit si Boha jako otce, který miluje své děti bezpodmínečně a který si pro ně přeje to nejlepší, i když to není vždycky jednoduché a i když to tak jednomu ne vždycky od začátku připadá.

Je jasné, že rodina hrála a hraje v mém hledání a následování Boha významnou roli. Kromě té biologické jsem už od malička mohla být součástí rodiny duchovní – církve. Bylo pro mě důležité mít kolem sebe lidi, kteří mě na mé cestě doprovázeli a podporovali. Bylo pro mě důležité, že mi už od dětství umožňovali spolupracovat na Božím díle, čímž mě ujišťovali v tom, jak jsem pro Něj hodnotná, ať jsem jakkoliv mladá nebo stará.

Takzvanou modlitbu spasení jsem se už v dětství modlila hned několikrát. K faktu, že je církev pro můj křesťanský život důležitá, přidává skutečnost, že daná modlitba z mých úst poprvé zazněla během vánočního programu, který naše společenství každoročně chystá pro babičky a dědečky v jednom z brněnských domovů důchodců. Paní, která vystoupení pro důchodce připravuje, vždycky na jejich konci shrne evangelium a vyzve ty, kteří o to stojí, aby se s ní modlili a přijali Ježíše jako svého pána a spasitele. A tak jsem se k nim někdy v předškolních letech taky upřímně připojila.

Za definitivní rozhodnutí pro Ježíše považuji svůj podpis v malé bibličce "gedeonce", kde na zadní stránce může čtenář vyznat, že věří v to, že z něj Ježíš zemřel. Přesným datem nedisponuji, protože důkazní materiál byl k mé lítosti nenávratně ztracen. Ale myslím, že mi bylo něco kolem 8 let, když jsem si jednou večer podpisové stránky všimla a uvědomila si, čemu věřím a že to můžu a chci takto písemně zaznamenat.

Jedním z průvodních znaků, kterých je možné si povšimnout na mnoha nově uvěřivších, bývá i pouhým okem pozorovatelná změna jejich vystupování či chování a jejich celkového působení. I oni sami jsou si obvykle různých změn vědomi, protože jejich život bez Boha a život s Ním často podstatně kontrastují. Já jsem s Bohem žila vlastně vždycky, přesto ale určitý okamžik nějaké změny do mého života přinesl, aniž bych si to tehdy plně uvědomovala.

Když mi bylo 14 let, nechala jsem se během jedné naší sborové dovolené pokřtít. Brala jsem to jako takový další logický krok. Věřím v Boha, věřím, že za mě Ježíš zemřel, tak proč bych to neudělala teď, proč bych nestvrdila před lidmi, že Ho chci následovat. Chci se mu cele vydat. Spousta lidí, kteří se křtí podobně brzy anebo ještě dřív, pak přemýšlí nad tím, jestli jejich rozhodnutí bylo dostatečně vážné. Ale i přesto, že jsem se párkrát zamýšlela nad tím, jak bych asi vnímala křest o pár let později, nikdy jsem toho nelitovala. Byl pro mě vždycky něčím, k čemu jsem se mohla vracet, rozhodnutím, na kterém jsem stála i ve chvílích, kdy jsem se třeba necítila Bohu úplně nejblíž. Po křtu jsem taky od Boha dostala jeden biblický verš, který mě stále provází a ujišťuje o Jeho blízkosti. Ten večer jsem taky cítila Boží přítomnost jako nikdy předtím. On ke mě mluvil a dotýkal se mého srdce. Takové chvíle se těžko popisují, protože bývají hodně osobní a těžko uchopitelné.

Za rozdíly doby předkřestní a pokřestní jsem se ale pořádně ohlédla nejspíš až v maturitním ročníku. Tehdy jsem o Bohu a všemožných otázkách své víry a života s Ním denně mluvila se svou dlouholetou spolusedící. Troufám si tvrdit, že naše rozhovory měly přínosy pro obě strany. Za svou stranu můžu s jistotou říct, že jsem vděčná za všechny spolužaččiny všetečné otázky, které mě nutily se nad mnoha věcmi znovu (nebo i poprvé) pořádně zamýšlet. A Bůh sám mi dával vysvětlení a odpovědi. Ukazoval mi, jak smysluplné jsou Jeho požadavky, které jsem četla v Bibli, a jak se vším prolíná Jeho nezměrná láska.

Během jednoho takového rozhovoru, u kterého tentokrát byly i strany další, protože probíhal na kurzu Alfa, kam jsem kamarádku pozvala, mi v odpovědi na diskusní otázku řekla, že si pamatuje, že jsem se jednou po prázdninách vrátila jiná. Uvědomila jsem si, že přestože jsem tehdy změny prostě žila a nehledala příliš nějaké souvislosti, moje rozhodnutí mělo na můj další život vliv.

Nejvýraznější změnou bylo získání takového zdravého křesťanského sebevědomí. Já, která jsem byla do 5. třídy v domácí škole, za což jsem z mnoha důvodů vděčná, jsem byla realitou pořádně konfrontovaná až při příchodu na gymnázium. Od rodinných krbů, u kterých jsem se mohla jak doma, tak v církvi hřát, jsem vyrazila do světa. Přestože jsem se už dříve setkávala s nevěřícími lidmi v širší rodině i mimo ni, čelila jsem novým výzvám. Poprvé jsem musela sama někomu vysvětlovat, čemu věřím a proč. Nevěděla jsem, jak ostatní na křesťany pohlíží, a tak bylo pro mě těžké jít s kůží na trh. Teď už se směju tomu, jak mé jedenáctileté já své již zmíněné spolusedící sdělovalo, že je věřící. "Musím ti něco důležitého říct. Ale slib mi, že se se mnou nepřestaneš kamarádit," řekla jsem s tak vážnou tváří, že se kamarádka bála, jak mi o několik let později vyprávěla, že mám snad nějakou smrtelnou nemoc. Je to milost, že jsem se doposud nesetkala s žádnou otevřeně negativní reakcí, se skutečným posměchem nebo nenávistí. Ale nebylo to vždycky snadné, být tou, která jde proti proudu, třeba ve třídě, kde ze 32 dětí byly věřící 3.

A teď k jádru věci. Po onom významném létě jsem se přestala lidí bát. Přestala jsem se za svou víru stydět, přestala jsem mít strach o ní s někým mluvit. A čeho jsem si už tehdy všímala, byly příležitosti, které mi Bůh k takovým rozmluvám dával. Možná mi je víc ukazoval a dával mi víc síly a odhodlání je využít. Většinou, když jsem se třeba s někým seznámila, jsem už po pár větách měla možnost říct, že jsem křesťanka, což mohlo (ale nemuselo) vést dalším otázkám, na které jsem potřebovala odpovídat. Můj odvážnější přístup souvisel taky s uvědoměním toho, že vím něco, co lidi potřebují vědět. Že mám něco, co ostatní potřebují a co bych si neměla schraňovat pro sebe. Že bych neměla myslet na svoje pohodlí, ale na to, co může zachraňovat životy nejen mých blízkých.

Právě maturitní ročník byl v tomhle ohledu takovým dárkem od Boha. Spolusedící, se kterou jsem o Něm hodně mluvila, v Boha uvěřila. Taky jsem dostala příležitost mluvit o své víře před celou třídou, když mě a jednu další věřící spolužačku požádala učitelka společenských věd, abychom při probírání náboženství odučily látku křesťanství samy. Spolužáci se o to, čemu věříme, zajímali nad moje očekávání, a dokonce měli spoustu dotazů, na které jsme měly možnost reagovat.

A proč tedy vlastně v Boha věřím? Já jsem o Jeho existenci nikdy dlouhodobě nepochybovala. Samozřejmě se už párkrát objevily nějaké váhavé myšlenky. Samozřejmě jsem zažila i nepříjemnosti a útlaky ze strany toho zlého. Ale i těžkostmi mě Bůh vždycky provedl a dodal mi potřebné síly. A i když nemám ten jeden rozhodující prožitek, během let života s Ním jsem nasbírala spoustu střípků a dílků, které do sebe zapadají a které mi odhalují mnoho aspektů toho, jaký Bůh je a kým jsem pro Něj já. Už tolikrát mě přesvědčil o své moci, milosti, moudrosti a lásce. Ale ta cesta pořád pokračuje a je nevšední a dobrodružná. A já vím, že stojí za to za Ním jít.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.