• Nalaďte se
Playlist

Živé vysílání

06:15 Tichý čas
06:25 Písničky
06:45 Biblická úvaha
Nebezpečí autority
07:00 Listárna
07:30 Telefonát, Písničky
08:05 Písničky

Vysíláním vás provází

Broňa Procházková

O SVĚTLE
Světlo na nás dopadá často. Světlo nás volá k činnosti a svým odchodem posílá spát. Světlem si svítíme, když se potřebujeme na něco podívat. A světlo namíří někdo na nás, když si chce prohlédnout nás. Ale světlo vycházející zevnitř? Z nitra? A přece.
Kdybych vám vyprávěla o svém dětství, titulovali byste ho přídavným jménem šťastné. A já bych ho tak nazvala také. A přidala bych něco o světlých a hřejivých vzpomínkách. No a co Bůh, ptáte se?
Křesťanství bylo u nás doma tak nějak latentně přítomno jako kdysi-víra-otců, ale nemluvili jsme o něm, nemodlili se spolu. Bylo schováno jako baterka v šuplíku pro případ, že vypadnou pojistky. A já ho nehledala. Křesťanství mi bylo fuk. Bůh mi byl fuk.
Jednou v prváku na gymplu mě spolužačka pozvala na nějakou křesťanskou akci. Pořádně jsem nevěděla na jakou. A neuměla jsem odmítnout. Aha. Tak tohle není nic pro mě, zjistila jsem po pár minutách usazena v sále na židli, když řečník mluvil cosi o nějakém Ježíši a hříchu a záchraně. Nerozuměla jsem a rozumět jsem nechtěla. Bylo mi to fuk. Ještě chvíli zdvořile počkám a pak spolužačce řeknu, hele, mě vynech.
Jenže pak zazněla výzva, kdo chce poznat Boha, pojďte dopředu. A v tu chvíli to přišlo. Já věděla, že když půjdu dopředu, tak se setkám s Bohem. Někdo mě uvnitř mě velmi intenzivně volal. Šla jsem dopředu. Který člověk mi tam co říkal, co se modlil, co se tam dělo, si nepamatuji, protože to bylo naprosto vedlejší. Hlavní scéna tohoto dramatu bylo mé nitro. A do něj vstoupilo Světlo. V obrovské intenzitě mě rozzářilo a já se snad poprvé v životě opravdu nadechla. Bůh je a je ve mně, s tím jsem odcházela domů.
Dobrá, budu žít s Bohem. Budu žít se světlem ve mně. To světlo uchovám a budu rozdávat dál. Jenže ouha. Ono to nešlo. Po pár měsících jsem musela prostě konstatovat, že nedokážu uchovat darované světlo v sobě čisté, živé. Bože, promiň, dals mi šanci žít s tebou, ale ve mně je usazená temnota. Já půjdu do pekla. Bylo to tak a bylo mi to líto. Na tuhle chvíli Bůh čekal. Poslal mi do cesty další křesťany a ti mi znovu řekli o hříchu a o Ježíši a o záchraně. A já rozuměla a nebylo mi to fuk. Bůh se mi stal Otcem v nebi, obnovil světlo ve mně a řekl Zůstaň u mne.
Světlo mě zve k činnosti i odpočinku. Ve světle se dívám na věci kolem a světlu se nastavuji, když si chci prohlédnout sebe. A světlo je ve mně. V mém nitru. Protože Bohu nejsme fuk.

O RÁDIU
Matky mají kouzelnou moc pofoukáním zahnat bolest bebinka. Otcové mají kouzelnou moc hecnout své děti zkusit nové výzvy. A starší sourozenci mají kouzelnou moc jednoduchou větou nebo i jen pohledem uzemnit rozletové snahy svých mladších sourozenců. Ano, stačila jediná holá věta a já věděla, že moderování už nikdy zkoušet nebudu.
Až doteď. Přišli jiní (Kristovi) sourozenci a řekli, zkus to. Snažím se. Pletou se mi papíry, špatně vyjíždím šavle a mlaskám do mikrofonu.
Jako každá rodina žijící v socialismu jsme doma měli kromě točícího kolečka na hubnutí a gothaje v ledničce i kazeťák. Takovou mírně placatou plastovou krabici s tak asi pěti čudlíky. K čemu který slouží, zabralo dítěti v mladším školním věku pár minut. Dokonce jsem i respektovala nesmyslnost toho, že někdo čudlík „Dopředu“ nazval F-F-W-D. Ano, přesně takhle jsme to s děckama četli. Koneckonců byl to kazeťák, a to byl symbol civilizační úrovně doby.
Hrála jsem na něm kazety a nahrávala se. Co nahrávala se! Já vymyslela celé rádio! Nahrávala jsem zprávy, rozhovory, reportáže, černou kroniku, dopravní zpravodajství, sportovní výsledky, čtení na pokračování, dokonce i seznamku. A těch mimořádných situací, co ve studiu vzniklo! V rádiu byl totiž i osel – onen savec z řádu lichokopytníků živící se býložravě. Tedy nikoli člověk vegetarián se sníženou inteligencí (ten nemá kopyta), ale skutečné ušaté zvíře z čeledi koňovitých. To občas vtrhlo do studia, začalo žrát hračáky (tehdy jsem to ještě neuměla takhle nazvat), kopyty šťouchalo do šavlí (to jsem taktéž neuměla nazvat) a hýkalo do mikrofonu (to jsem už nazvat uměla). Toho osla jsem mluvila taky. A jak! A s chutí! Do chvíle, než do studia – obýváku vstoupila starší sestra přilákaná nebývalými zvuky s oním „kouzelným“ pohledem ve tváři a „kouzelnou“ větou na rtech. Už jsem nikdy do rádia nevstoupila. Až do chvíle, než přišli jedni sourozenci.
Tak zkouším moderovat. Se seznamkou, černou kronikou a dopravním zpravodajstvím jsem se ještě nevytasila. Zatím totiž hraju spíš jen toho osla.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.