...vysíláme, i když vy neposloucháte ...
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7
  • Radio 7

Právě vysíláme:

Raňajky Rádia 7 (ranný magazín s duchovnými úvaham
(vysílá slovenská redakce)

Myšlenka na den

 

Vysílá
slovenská redakce

wma_smallwma128|64|32 |  mp3logomp3 128|32 aacplusaac+128|32 oggogg 128|24
youtube facebook flag_czflag_enflag_geflag_ruflag_fr
N0wlNDA4WCU1Q2haOSU4MCU3RnRZSSU3RUZUbSUyQyU3RnRDWUdR
 

Hledat


Ekonomická bilance

Ekonomická bilance

 

Kontakty

radio7@radio7.cz

+420 544 233 771

P.O.Box 96
656 96
Brno

facebook

youtube_icon_small

Další kontakty

Slovenská redakce Rádia 7:

TWR-SK

 



 

Mobilní platformy

mobile-logos

 

Anketa

busyNačítání ankety...

Kdo je online

Právě připojeni - hostů: 467 
Lucie Endlicherová PDF Tisk Email
Lucie Endlicherová

Pomáhala nám dělat jazykové korektury a školila naše moderátory už v době dávno minulé. Na podzim 2006 se rozhodla opustit zaměstnání v Radiu Proglas, kde byla od jeho založení a nám týž podzim s listím odvál i Rozitu Mertovou do Blanska. Po pár oťukávacích rozhovorech jsme se dohodli a Lucie nastoupila do redakčního týmu TWR. Je plná nápadů, energie, chuti a v práci je víc než musí. Kateřina Hodecová je nadšená jen z poloviny, protože před 3 lety přišla o titul nejblíže bydlícího pracovníka (400 m od TWR), pak ji trumfl Aleš Bartošek (90m) a v prosinci 2006 ji na 3. místo odsunula právě Lucie (220m). S Lucií se nepouštějte do diskuse o spisovné češtině ani o jiných encyklopedických problémech, vyjma případů, že si chcete připadat jako totální analfabeti ;-). Splácí hypotéku na postel v komoře, a proto po nocích místo spánku na posteli opravuje chyby před tiskem.

Ráda buduje stará i nová přátelství a umí jít s člověkem druhou, sedmou, ba i desátou míli.


 

Neměla ses narodit

To byla zpráva, kterou na mě v afektu v jedné hádce vykřikla moje maminka. Bylo mi tenkrát něco kolem patnácti, „mlátila se mnou puberta“ a rozhodně to se mnou nebylo jednoduché. Když maminka tuhle větu poprvé vyslovila, myslela jsem si, že se spletla. Že já jsem se přeslechla. Jenže ta slova se zachytila pěkně hluboko a pořád se mi vracela do hlavy, stále mi zněla v uších. Musela jsem o nich hodně přemýšlet – a věci do sebe najednou zapadaly. Chtěla jsem věřit tomu, že maminka potřebovala jen rychle najít nějaký argument pro onu hádku, ale... ona to myslela vážně.

 

Můj tatínek byl alkoholik. Když mě maminka čekala, bylo to v době, kdy zrovna chtěla podat žádost o rozvod. Přemýšlela proto o potratu – nakonec k němu nedošlo, ale bylo to „o fous“. Uvěřila, že se mým narozením v rodině něco změní. Samozřejmě se nic nestalo, a tak se rodiče rozvedli, někdy v době mých šestých narozenin. Maminka se znovu vdala, když mi bylo deset, přestěhovaly jsme se k jejímu druhému manželovi, brzy nato se narodila malá sestřička.

 

Z dětství si pamatuji jeden základní pocit – dojem, že pendluji mezi mámou a tátou, nevlastním tátou, že nevím, na kterou stranu patřím a že o mě vlastně nikdo tak moc nestojí. Že vlastně překážím. Rodiče se prali o mou přízeň a nebo si mě mezi sebou přehazovali – to když jsem se jim nehodila. Těžko jsem zapadala do kolektivu, neměla jsem mnoho kamarádů, většinou jsem ležela v knížkách a snažila jsem se s tím vystačit. Byla jsem hodně osamělá.

 

Od Marxe a Engelse je k Bohu jen krůček

Tak to vypadalo až do doby, kdy jsem přišla na gymnázium. Bylo to v roce 1989, proběhla sametová revoluce a nám najednou učitelka, která ještě před pár dny chodila s Marxovými spisy pod paží, vykládala, jak je důležité znát Bibli. Zaujalo mě to – ne kvůli té učitelce, ale proto, že jsem měla ráda ve věcech „jasno“ a „načteno“ – a tak jsem nechtěla, aby mi tento zdroj informací utekl. O jedné své spolužačce jsem věděla, že je věřící, a tak jsem ji poprosila, aby mi Bibli půjčila. Pamatuju si, že jsem tenkrát začala poctivě od začátku, jak jinak, přečetla zprávu o stvoření světa, Bibli zaklapla a řekla si – Ano, Bůh je. Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlela, a najednou mi to přišlo úplně samozřejmé.

 

Toto vědomí jsem ještě nemusela nijak řešit. Po nějaké době mi ale došlo, že nestačí vědomí toho, že Bůh je. Že ta informace přece má i nějaké pokračování. A tak jsem s onou kamarádkou začala hodně debatovat – a tam přišel velký zlom. Řekla mi, že Bůh je láska a že svou lásku projevil tím, že poslal na svět svého Syna. A že chce, aby se každý s touhle láskou setkal. A že touto láskou každého miluje. Beze zbytku a bez výhrad.

 

Zasáhlo mě to, protože jsem poprvé slyšela o někom, kdo o mě stojí. Kdo mě chce a miluje. Kdo mě nepotřebuje lepší, štíhlejší, šikovnější, poslušnější; komu prostě záleží na mně... Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní... (Iz 49,15-16) Tahle věta mě ujišťovala a stále ujišťuje o Boží lásce, o tom, že na světě nejsem omylem, ale proto, že si mě zde Bůh přál a že má plán pro můj život. Díky mému setkání s Boží láskou se začaly uzdravovat mé rány, narovnávat vztahy v rodině, začala jsem se měnit já sama. Jsem vděčná za své rodiče i za své dětství – bez něj bych možná Boha nepotkala.

 

Nechci, aby to vypadalo jako pohádka – spousta věcí je stále těžkých a čekají na proměnu, ale já už v nich mám velkou jistotu. Boha, který člověka neopouští. Boha, který je náročně milující, ale stejně tak i laskavý a přívětivý.

  Zpět
Přečteno:: 16790
Pridat.eu Facebook! Twitter! Google! CZIN.eu
 
© 2017 Trans World Radio