Lausannská smlouva

Lausannská smlouva

ÚVOD

My, členové Církve Ježíše Krista, z více než 150 národů, účastníci mezinárodního kongresu o evangelizaci světa v Lausanne, chválíme Boha za jeho úžasné spasení a radujeme se ve společenství, které nám dal se sebou samým a jeden s druhým. Hluboce nás zasáhlo to, co dnes Bůh dělá, pohnuti k pokání za svá selhání, prožíváme výzvu nedokončeného úkolu evangelizace. Věříme, že evangelium je Boží dobrá zpráva pro celý svět, a jsme v jeho milosti rozhodnuti poslechnout Kristovo poslání hlásat ho všemu lidstvu a získávat učedníky ze všech národů. Proto toužíme po upevnění naší víry a rozhodnutí, a chceme uzavřít veřejnou smlouvu.

1. BOŽÍ PLÁN

Potvrzujeme svou víru v jednoho věčného Boha, Stvořitele a Pána světa, Otce, Syna a Ducha Svatého, který vládne všem věcem podle své libé vůle. Povolával si ze světa lid pro sebe, a pak ho do světa posílal zpátky, aby byli jeho služebníky a svědky, k rozšíření svého království, k budování Kristova těla, a ke slávě svého jména. Se zahanbením vyznáváme, že jsme často své povolání zapírali a selhávali ve svém poslání tím, že jsme se přizpůsobili světu a nebo že jsme se od něj odtáhli. Přesto se radujeme, že přestože neseno v pozemských nádobách, evangelium je stále drahocenný poklad. Toužíme nově se odevzdat úkolu v moci Ducha Svatého seznámit svět s tímto pokladem.

(Iz 40:28; Mt 28:19; Ef 1:11; Sk 15:14; J 17:6, 18; Ef 4:12; 1 K 5:10; Ř 12:2; 2 K 4:7)

2. AUTORITA A MOC BIBLE

Potvrzujeme Boží inspiraci, pravdivost a autoritu Písem Starého i Nového zákona v jejich úplnosti jako jediné zapsané slovo Boží, bez chyby ve všem, co potvrzuje, a jako jediné neomylné pravidlo víry a praxe. Také potvrzujeme moc Božího slova, že dokoná svůj plán spasení. Poselství Bible je adresováno všem mužům a ženám. Protože Boží zjevení v Kristu a v Písmu je neměnné. Skrze ně Duch Svatý promlouvá i dnes. Osvěcuje myšlení Božích lidí v každém kulturním prostředí, aby nově vnímali jeho pravdu svým vlastním zrakem a tak ji mohli odkrýt celé Církvi v ještě větší barevnosti moudrosti Boží. 

(2 Tm 3:16; 2 Pt 1:21; J 10:35; Iz 55:11; 1 K 1:21; Ř 1:16, Mt 5:17,18; Ju 3; Ef 1:17,18; 3:10,18)

3. JEDINEČNOST A UNIVERZÁLNOST KRISTOVA

Potvrzujeme, že je jen jeden Spasitel a jediné evangelium, přestože existuje široká různorodost evangelizačních přístupů. Uvědomujeme si, že každý má určitý podíl známosti Boha skrze jeho obecné zjevení v přírodě. Ale popíráme, že tohle může spasit, protože lidé popírají pravdu svou nespravedlností. Také odmítáme zlehčení Krista a evangelia každým druhem synkretismu a dialogu, který naznačuje, že Kristus mluví stejně skrze všechna náboženství a ideologie. Ježíš Kristus, který je jediný Bůh-člověk, který sám sebe vydal jako jediné výkupné za hříšníky, je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Není jiného jména, skrze které máme spasení. Všichni muži a ženy jdou do zahynutí pro hřích, ale Bůh všechny miluje a nepřeje si, aby někdo z nich zahynul, ale aby všichni činili pokání. Přesto ti, kdo odmítnou Krista, odvrhují radost ze spasení a odsuzují sami sebe k věčnému oddělení od Boha. Prohlašovat Ježíše jako "Spasitele světa" neznamená potvrzení, že všichni lidé dojdou buď automaticky nebo nakonec spasení, a už vůbec to neznamená, že všechna náboženství nabízejí spasení v Kristu. Spíš jde o hlásání Boží lásky ke světu hříšníků a o pozvání každého, aby mu celým srdcem odpověděl jako Spasiteli a Pánu osobním odevzdáním v pokání a víře. Ježíš Kristus je vyvýšený nad každé jiné jméno; toužíme po dnu, kdy se před ním skloní každé koleno a každý jazyk vyzná, že on je Pán. 

(Ga 1:6-9; Ř 1:18-32; 1 Tm. 2:5,6; Sk 4:12; J 3:16-19; 2 Pt 3:9; 2 Te 1:7-9; J 4:42; Mt 11:28; Ef 1:20,21; Fp 2:9-11)

4. PODSTATA EVANGELIZACE

Evangelizovat znamená šířit dobrou zprávu, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých podle Písma, a že jako vládnoucí Pán teď nabízí odpuštění hříchů a osvobozující dary Ducha všem, kdo činí pokání a věří. Přítomnost nás křesťanů ve světě je pro evangelizaci nepostradatelná, a totéž je pravda i o takovém dialogu, jehož cílem je citlivě naslouchat, abychom mohli pochopit. Ale evangelizace sama je hlásání historického, biblického Krista jako Spasitele a Pána, s výhledem přesvědčit lidi, aby k němu sami osobně přišli a tak se smířili s Bohem. V předávání pozvání evangelia nemáme svobodu k tomu zatajit, jaká je cena učednictví. Ježíš stále volá všechny, kdo ho budou následovat, aby zapřeli sami sebe, vzali svůj kříž a ztotožnili se s jeho novou společností. Výsledky evangelizace zahrnují poslušnost Kristu, začlenění se do jeho Církve a zodpovědnou službu ve světě.

(1 K 15:3,4; Sk 2: 32-39; J 20:21; 1 K 1:23; 2 K 4:5; 5:11,20; L 14:25-33; Mk 8:34; Sk 2:40,47; Mk 10:43-45)

5. SPOLEČENSKÁ ZODPOVĚDNOST KŘESŤANA

Prohlašujeme, že Bůh je Stvořitel a Soudce všech lidí. Proto bychom měli sdílet jeho zájem o spravedlnost a smíření v celé lidské společnosti a za osvobození mužů a žen od jakéhokoli útlaku. Protože muži a ženy byli stvořeni k obrazu Božímu, každý člověk, bez ohledu na rasu, náboženství, barvu, kulturu, pohlaví či věk, má vlastní vnitřní důstojnost, podle které by měl požívat úctu a službu, ne být vykořisťován. Zde také vyjadřujeme lítost, že jsme zanedbávali a někdy dokonce považovali evangelizaci a společenský zájem za vzájemně se vylučující. Přestože smíření s lidmi neznamená smíření s Bohem, ani naše sociální aktivity nejsou evangelizace, a ani politické osvobození není spasení, nicméně prohlašujeme, že evangelizace a sociálně-politická účast obojí patří k naší křesťanské povinnosti. Protože obojí je nezbytným vyjádřením našeho učení o Bohu a člověku, naší lásky k bližnímu a poslušnosti Ježíše Krista. Poselství spasení obsahuje i poselství o soudu nad každou formou odcizení, útlaku a diskriminace, a neměli bychom se bát  veřejně označit zlo a nespravedlnost všude, kde existuje. Když lidé přijmou Krista, narodí se znovu do jeho království a musí usilovat nejen předvádět, ale i šířit jeho spravedlnost uprostřed nespravedlivého světa. Spasení, které hlásáme, by nás mělo proměňovat v celistvosti našich osobních i společenských povinností. Víra bez skutků je mrtvá.

(Sk 17:26,31; Gn 18:25; Iz 1:17; Ž 45:7; Gn 1:26,27; JK 3:9; Lv 19:18; L 6:27,35; Jk 2:14-26; J. 3:3,5; Mt 5:20; 6:33; 2 K 3:18; Jk 2:20)

6. CÍRKEV A EVANGELIZACE

Prohlašujeme, že Kristus posílá svůj zachráněný lid do světa tak, jak Otec poslal jej, a že tohle volá po podobně hlubokém a nákladném (ve smyslu co to stojí) proniknutí do světa. Musíme se vylámat ze svých sborových ghet a proniknout do nevěřící společnosti. V poslání Církve je prioritou číslo jedna obětavá evangelizační služba. Evangelizace světa vyžaduje, aby celá Církev přinášela celé evangelium celému světu. Církev je v samém centru Božího vesmírného plánu a je jeho vybraným prostředkem k šíření evangelia. Ale církev, která káže kříž, musí být také sama poznamenaná křížem. Překážkou evangelizace se stává, když zradí evangelium nebo postrádá živou víru v Boha, ryzí lásku k lidem nebo až úzkostlivou pravdivost ve všech věcech, včetně propagace a financí. Církev je společenství Božích lidí, není to instituce, a nesmí se ztotožňovat s žádnou konkrétní kulturou, sociálním nebo politickým systémem, ani lidskou ideologií.

(J 17:18; 20:21; Mt 28:19,20; Sk 1:8; 20:27; Ef 1:9,10; 3:9-11; Ga 6:14,17; 2 K 6:3,4; 2 Tm 2:19-21; Fp 1:27)

7. SPOLUPRÁCE NA EVANGELIZACI

Prohlašujeme, že viditelná jednota Církve v pravdě je Božím cílem. Evangelizace nás také vyzývá k jednotě, protože naše sjednocenost posiluje naše svědectví právě tak, jak naše nejednota poddolovává naše evangelium smíření. Přesto si uvědomujeme, že organizační jednota může mít víc forem, a nemusí nezbytně evangelium nést dál. Přesto my, kdo máme stejnou biblickou víru, bychom měli být vzájemně úzce sjednoceni ve společenství, práci a svědectví. Vyznáváme, že naše svědectví někdy mařil náš hříšný individualismus a zbytečná duplicita. Zavazujeme se, že budeme usilovat o hlubší jednotu v pravdě, uctívání, svatosti a poslání. Vybízíme k rozvoji regionální a funkční spolupráce k podpoře poslání Církve, ke strategickému plánování, vzájemnému povzbuzování a ke sdílení zdrojů a zkušeností.

(J 17:21,23; Ef 4:3,4; J 13:35; Fp 1:27; J 17:11-23)

8. CÍRKVE V EVANGELIZAČNÍM PARTNERSTVÍ

Radujeme se z toho, že vzchází nová misijní doba. Dominantní role západních misií rychle mizí. Bůh pozvedá z mladších církví mnohé zdroje světové evangelizace, a tím demonstruje, že povinnost evangelizovat je záležitost celého těla Kristova. Proto by se všechny církve a sbory měly ptát Boha a samy sebe, co by měly dělat pro to, aby oslovily své vlastní okolí a poslaly misionáře do jiných částí světa. Přehodnocování svých misijních povinností a role by mělo probíhat trvale. Tak se bude rozvíjet rostoucí partnerství sborů a univerzální charakter Kristovy Církve bude jasněji vidět. Také Bohu děkujeme za organizace, které pracují na překládání Bible, teologickém vzdělávání, masmediích, křesťanské literatuře, evangelizaci, misii, probouzení sborů a dalších konkrétních polích práce. I ony by se měly neustále zkoumat a přehodnocovat svou efektivitu jako součást poslání Církve. 

(Ř 1:8; Fp 1:5; 4:15; Sk 13:1-3, 1 Te 1:6-8)

9. NALÉHAVOST ÚKOLU EVANGELIZACE

Přes 2,700 milionům lidí, což je víc než dvě třetiny celého lidstva, je ještě potřeba vyřídit evangelium. Stydíme se, že jich tolik bylo opomíjeno; je to trvalé napomenutí pro nás a pro celou Církev. Přesto dnes v mnoha částech světa lidé přijímají Pána Ježíše Krista jako nikdy předtím. Jsme přesvědčeni, že tohle je čas pro církve a křesťanské organizace, aby se usilovně modlily za spasení ještě neoslovených a aby vyvinuly nové úsilí završit a dotáhnout evangelizaci světa. Redukce zahraničních misionářů a peněz v již evangelizované zemi bude možná někdy nezbytná, aby napomohla církvi v daném národě růst v soběstačnosti a sebedůvěře a uvolnit zdroje pro oblasti, kam se evangelium ještě nedostalo. Misionáři by se měli volněji pohybovat po všech šesti kontinentech v duchu pokorné služby. Cílem by mělo být, za pomoci všech dostupných prostředků a v co nekratší době, aby každý člověk měl možnost slyšet, porozumět a přijmout dobrou zprávu. Nemůžeme doufat, že tohoto cíle je možné dosáhnout bez obětí. Všechny nás šokuje chudoba milionů lidí a pobuřuje nás nespravedlnost, která ji působí. Ti z nás, kteří žijí v dostatku, přijímají povinnost vypěstovat si skromnější životní styl, abychom mohli víc a štědřeji dávat na pomoc i evangelizaci.

(J 9:4; Mt 9:35-38; Ř 9:1-3; 1 K 9:19-23; Mk 16:15; Iz 58:6,7; Jk 1:27; 2:1-9; Mt 25:31-46; Sk 2:44,45; 4:34,35)

10. EVANGELIZACE A KULTURA

Rozvoj strategií evangelizace světa volá po nových metodách. Pod Božím vedením, výsledek bude vznik sborů hluboce zakořeněných v Kristu a úzce spjatých s vlastním kulturním prostředím. Je nutné kulturu vždy testovat a posuzovat Písmem. Protože muži a ženy jsou Boží stvoření, něco v jejich kultuře v sobě má bohatství krásy a dobra. Protože jsou padlí, to všechno je poskvrněné hříchem, a část toho je démonická. Evangelium nepředjímá nadřazenost žádné kultury jiné kultuře, ale hodnotí všechny podle svých vlastních kritérií pravdy a spravedlnosti, a trvá na morální čistotě všech kultur. Misionáři až příliš často exportovali s evangeliem cizí kulturu a sbory někdy byly víc svázány s kulturou než s Písmem. Kristovi evangelisté musí pokorně usilovat o to vyprázdnit se od všeho kromě své vlastní osobní autentičnosti, aby se mohli stát služebníky druhých, a sbory musí usilovat o to, aby se proměňovaly a obohacovaly kulturu, a to všechno k slávě Boží.

(Mk 7:8,9,13; Gn 4:21,22; 1 K 9:19-23; Fp 2:5-7; 2 K 4:5)

11. VZDĚLÁVÁNÍ A VEDENÍ

Vyznáváme, že jsme někdy usilovali o růst církve na úkol hloubky, a oddělili jsme evangelizaci od výchovy křesťanů. Také uznáváme, že někdy naši misionáři byli příliš pomalí při vybavování a povzbuzování národních vedoucích pracovníků, aby se tito mohli chopit svých právoplatných povinností. Přesto jsme odevzdáni principům původnosti a toužíme po tom, aby každý sbor měl své domácí vedoucí pracovníky, kteří budou jasně ukazovat křesťanský životní styl vedení ve smyslu služby a ne vlády. Uvědomujeme si, že je zde velká potřeba zlepšit teologické vzdělávání,, zvlášť pro vedoucí pracovníky církve. V každém národě a kultuře by měl existovat vzdělávací program pro kazatele a laické pracovníky v učení, učednictví, evangelizaci, výchově a službě. Takové vzdělávací programy by neměly spočívat na žádné stereotypní metodě, ale měly by se odvíjet od místních tvořivých iniciativ podle biblických standardů.

(Ko I:27,28; Sk 14:23; Tt 1:5,9; Mk 10:42-45; Ef 4:11,12)

12. DUCHOVNÍ KONFLIKT

Věříme, že jsme součástí trvalé duchovní bitvy s knížaty a mocnostmi toho zlého, kteří usilují svrhnout Církev a zmařit její poslání evangelizace světa. Víme, že se potřebujeme vybavit Boží zbrojí a bojovat tuhle bitvu duchovními zbraněmi pravdy a modlitby. Protože poznáváme aktivitu našeho nepřítele nejen ve falešných ideologiích vně Církve, ale i uvnitř ní ve falešných evangeliích, která překrucují Písmo a na místo Boha staví lidi. Potřebujeme pozornost a rozeznání k ochraně biblického evangelia. Přiznáváme, že my sami nejsme imunní ke světskosti myšlení a jednání, což je odevzdání se sekularizaci. Například, přestože pozorné studium růstu církve, početní i duchovní, je správné a cenné, někdy jsme ho zanedbávali. Jindy v touze zajistit reakci na evangelium jsme ze svého poselství slevili, manipulovali svými posluchači nátlakovými technikami, a přehnaně jsem se zabývali statistickými údaji, nebo jsme je dokonce nečestně používali. To všechno je světské. Církev musí být na světě; svět nesmí být v Církvi.

(Ef 6:12; 2 K 4:3,4; Ef 6:11,13-18; 2 K 10:3-5; 1 J 2:18-26; 4:1-3; Ga 1:6-9; 2 K 2:17; 4:2; J 17:15)

13. SVOBODA A PRONÁSLEDOVÁNÍ

Je Bohem daná povinnost každé vlády zajistit podmínky pokoje, práva a svobody, ve kterých Církev může poslouchat Boha, sloužit Pánu Ježíši Kristu a kázat evangelium bez vměšování. Proto se modlíme za vedení národů a dovoláváme se u nich, aby zajistili svobodu myšlení a svědomí, a svobodu praktikovat a šířit náboženství v souladu s vůlí Boží a jak je to vyjádřeno v Mezinárodní deklaraci lidských práv. Také vyjadřujeme své hluboké znepokojení za všechny nespravedlivě vězněné, a zvlášť za ty, kdo trpí pro své svědectví o Pánu Ježíši. Slibujeme, že se budeme modlit a dělat všechno pro jejich svobodu. Současně odmítáme nechat se zastrašit jejich osudem. S Boží pomocí také budeme usilovat o to postavit se proti nespravedlnosti a zůstat věrní evangeliu za každou cenu. Nezapomínáme na Ježíšovo upozornění, že pronásledování je nevyhnutelné.

(1 Tm 1:1-4, Sk 4:19; 5:29; Ko 3:24; Žd 13:1-3; L 4:18; Ga 5:11; 6:12; Mt 5:10-12; J 15:18-21)

14. MOC DUCHA SVATÉHO

Věříme v moc Ducha svatého. Otec poslal svého Ducha, aby nesl svědectví jeho Synu, a bez jeho svědectví je náš život marný. Usvědčení z hříchu, víra v Krista, nové narození a křesťanský růst jsou všechno jeho práce. Navíc, Duch svatý je misijní duch; proto by evangelizace měla spontánně vzejít z Duchem naplněné církve. Církev (sbor), která není misijní, odporuje sama sobě a uhašuje Ducha. Evangelizace světa se stane možnou skutečností jen tehdy, když Duch obnoví Církev v pravdě a moudrosti, víře, svatosti, lásce a moci. Proto vyzýváme všechny křesťany, aby se modlili za takové navštívení svrchovaného Ducha Božího, aby se všechno jeho ovoce mohlo objevit na celém jeho lidu, a aby všechny jeho dary zbohacovaly tělo Kristovo. Jen tehdy se celý svět stane vhodným nástrojem v jeho rukou, aby celá země mohla slyšet jeho hlas.

(1 K 2:4; J 15:26;27; 16:8-11; 1 K 12:3; J 3:6-8; 2 K 3:18; J 7:37-39; 1 Te 5:19; Sk 1:8; Ž 85:4-7; 67:1-3; Ga 5:22,23; 1 K 12:4-31; Ř 12:3-8)

15. NÁVRAT KRISTŮV

Věříme, že Ježíš Kristus se vrátí osobně a viditelně, v moci a slávě, aby dovršil své spasení a soud. Tento slib jeho příchodu je dalším podnětem k naší evangelizaci, protože pamatujeme na jeho slova, že evangelium se nejdřív musí kázat všem národům. Věříme, že období mezi Kristovým nanebevzetím a návratem má být naplněno posláním lidu Božího, který nemá žádnou volnost s tím přestat před koncem. Také pamatujeme na jeho varování, že vzejdou falešní Kristové a falešní proroci jako předchůdci toho závěrečného Antikrista. Proto odmítáme jako pyšný a sebevědomý sen ten názor, že se lidem kdy může podařit na zemi vybudovat utopii. Jako křesťané věříme, že Bůh si své království dovede k dokonalosti, a my se na ten den těšíme s nedočkavým očekáváním, a na nové nebe a zemi, ve kterých bude přebývat spravedlnost, a kde Bůh bude vládnout navždy. Zatím se znovu odevzdáváme do služby Kristu a lidem v radostném podřízení se jeho autoritě nad celým svým životem.

(Mk 14:62; Žd 9:28; Mk 13:10; Sk 1:8-11; Mt 28:20; Mk 13:21-23; J 2:18; 4:1-3; L 12:32; Zj 21:1-5; 2 Pt. 3:13; Mt 28:18)

ZÁVĚR

Proto, ve světle této své víry a rozhodnutí, vstupujeme v posvátnou smlouvu s Bohem a jeden s druhým, že se budeme modlit, plánovat a spolupracovat na evangelizaci celého světa. Voláme i ostatní, aby se k nám přidali. Nechť nám Bůh pomáhá svou milostí a pro svou slávu, abychom byli věrní této své smlouvě! Amen, Haleluja!