Živé vysílání

20:10 Vyberáme z knižnice
(vysílá slovenská redakce)
21:00 Dynamo (svedectvá o realite života)
(vysílá slovenská redakce)
22:00 Hudobný klub
(vysílá slovenská redakce)
23:00 Správy
(vysílá slovenská redakce)
23:10 Nočné kvapky
(vysílá slovenská redakce)

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Adventní kalendář (14/24): Kafe se pije teplý


11. Život z milosti a v milosti

Žít z milosti je každodenně vkládat do Božích rukou svůj život a těšit se z toho, co pro něj Bůh připravil. Žít v milosti je dělat věci, na které nemám, žít v moudrosti, kterou u sebe postrádám, těžké věci procházet s lehkostí, o které se mi ani nesnilo a stíhat během dne věci, které bych jinak nestíhal a ještě mít dostatek času. Tak nějak bych popsal život z milosti a v milosti.

 

 

Lidé, kteří uvěřili v Krista, často skončí u milosti odpuštění. Bůh však je s námi se svou milostí stále. Jeho milost nás provází. Z jeho milosti jsme uvěřili, z jeho milosti máme odpuštěné hříchy, z jeho milosti se můžeme ráno probudit atd. Toto vše jsme přijali, nebo můžeme přijmout, ale je tu ještě více. My můžeme v samotné milosti také žít, být v ní a radovat se s ní, může z nás vycházet.

Když jsem byl dítě, maminka mne donutila chodit na klavír. Musel jsem se učit denně hodinu hrát. Neměl jsem však pro to nadání. Musel jsem se všechno otrocky naučit. Když jsem hrál veřejně, měl jsem obrovský strach z toho, že to spletu. Měl jsem to jen naučené, musel jsem přemýšlet nad tím, co a jak hraji. Proto bylo lehké se v tom ztratit, nebo dělat chyby. Zvláště, když jsem si to uvědomoval. A taky se mi to téměř vždy stalo. Pak jsem se trápil ještě více.  To byla příčina, proč jsem nechtěl hodit do hudební školy. Nelíbilo se mi to a dělal jsem to jen proto, že jsem to musel dělat. Rodiče si mysleli, že stačí, když budu hodně trénovat. Já věděl, že mi něco chybí.

Se mnou do hudební školy chodili také jiní. Oni sedli ke klavíru, nebo vzali do rukou nástroj a mohli se ihned přidat k někomu jinému, kdo již hrál nějakou skladbu. Připojili se rytmem, nebylo problém pro ně poznat, v jaké tónině mají začít, co a jak vlastně hrát. Hlavně v tom byla lehkost a radost. Neměli strach, že to zkazí, i když i jim se to občas povedlo, hráli svobodně, nepřemýšleli příliš, jak to bude dál, oni hráli vždy teď, teď, teď a pro mne to bylo, jako by hudba vycházela z nich a volně plynula. Záviděl jsem jim. Nedalo se to v ničem porovnat s mou hrou. I když jsem je rád poslouchal, i když jsem se snažil hrát jako oni a toužil po tom, nešlo mi to.

Podobně je to s milostí. Nežít v milosti je podobné, jako s mou hrou. Tvrdá dřina, ale výsledek pochybný, plný trápení protože musím, ale vnímám, že mi to moc nejde. Pak se raději stáhnu, nebo začnu žít z milosti Boží. Raduji se, že Bůh dělá a udělal to a to v mém životě, ale když začnu sám, katastrofa, krize a deprese, že to nejde. Že stále tlačím káru s obrovským nákladem. Tak opět volám Pána, nebo možná uteču do starého života, protože žít ten nový je pro mne těžké a začnu si myslet, že i nemožné.

Žít v milosti je, jako když hudba vychází ze mne. Nepřemýšlím nad tím, jak se to stane, ale užívám si to, že to je.  Nakonec jsem zažil a zažívám i dnes tuto milost při své hře. Jak se to stalo? Jednoduše. Stačilo, že jsem chtěl začít hrát Pánu. Uvědomil jsem si, že mu nevadí, že mi to nejde a má radost z toho, že jsme spolu, že má chvála a písně patří jemu. Najednou jsem začal hrát mnohem svobodněji, i když jsem pořád stejný typ hráče. Pak z nutnosti jsem musel hrát i před lidmi. Když jsem hrál pro něho, bylo to, jako by šlo hraní ze mne, ne že to bylo nadřené a naučené. Najednou moje prsty hrály jinak, lehčeji, byla cítit jistota, nějaká samozřejmost. Když jsme, však začal přemýšlet o tom, co si asi lidé myslí o mé hře, začal jsem dělat chyby a bylo to stejné jako dříve. Podobně to dopadlo, když jsem se chtěl před někým předvést.

Vždy když se budu snažit dělat věci, abych se zalíbil jiným, nebo proto co si kdo o mne myslí, nebo proto, že to musím, jinak by mne mohl Bůh přestat mít rád, pak přestávám žít v milosti a dostávám se pod soud. Soud druhých, svůj, pod moc zákona. To však není milost. Naopak milost mne vlastně z tohoto bludného kruhu soudů chce vyvést, přivádí mne do svobody tím, že Bůh mne nesoudí, ale tvoří věci ve mně samotném tak, aby vycházely z mého srdce, z mého nitra a staly se mou součástí. A to vše z lásky ke mně. Skrze naše chyby a pády nás posunuje a proměňuje náš charakter a myšlení tak, že věci nemusíme dělat z povinnosti, ale děláme je proto, že jsou v nás, že jsou naší radostí a láskou. Začnou z nás vycházet, začneme je dělat, stejně jako ti muzikanti, kterým z jejich nitra vychází hudba s lehkostí a radostí.

Pak nejen začneme žít v milosti (více a více), ale také tuto Boží milost přinášíme všude kolem, kde zrovna jsme.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.