Playlist

Živé vysílání

20:45 Písničky
21:00 Pohovka
Iveta Janecká Kuželová
22:00 Akademie
Úskalí života online (R)
23:00 Písničky
23:15 Čtení na pokračování
Antény do věčnosti (10/17):Vysílání z Monte Carla může začít (R)

Vysíláním vás provází

Myšlenka na den

Mlha


8. Odpuštění

Odpuštění? Proč? Nikoho jsem nezabil, nekradu, proč bych se měl zajímat o odpuštění? Nebo že bych já měl někomu odpustit? Aby mě nakonec všichni jen využívali? Abych byl všem k smíchu?

Otázky, které rezonují v srdcích mnoha našich současníků, možná i v našem. Ze společnosti se vytratil pocit viny. Tedy vlastní viny, provinění těch druhých vnímáme výrazněji než dřív, to ale k ničemu dobrému nevede. Evangelium klade velký důraz na pochopení, že pokud chci ve světě něco změnit, potřebuji měnit nejprve sebe.

Jak ale chápat odpuštění, když vědomí viny chybí? Církev se to většinou snaží řešit důrazem na lidskou hříšnost, nejednou udělá z hříchu hlavní téma evangelia, tak tomu ale není. Hlavním tématem evangelia je vztah. Boží zájem o člověka.

Co znamená odpuštění? Především, odpuštění je vstupní branou vztahu. Připomenu, o čem jsme mluvili, když jsme zkoumali téma hříchu: Lidský problém nespočívá v jednotlivostech našeho jednání, ale v celku naší bytosti, ve stavu našeho srdce. Můj problém není, že dělám hříchy, ale že jsem hříšný.

Podstatou hříchu přitom je soustředění na sebe, ať se už projevuje pýchou, prospěchářstvím, strachem o sebe, pocitem méněcennosti, studem, vzdorem či dalšími projevy lidského sobectví. Všechno to jsou projevy hříchu, který nás samotné ničí a současně nám brání navázat skutečně hodnotný vztah s druhým člověkem. Všechno to jsou nástroje, kterými nás vlastní hřích zavírá do osamění. Odpuštění je pak klíčem, který umí to uzavření rozbít.

Komu ale mám v takovém případě odpustit? Sobě? Ano, sobě. To si ale jen zkusím sám sobě namlouvat, že to, jaký jsem, mi už nevadí. Tím se ale moje pocity nezmění, stejně mi to bude vadit dál.

Najednou zjišťuji, že potřebuji odpuštění druhých. A že vlastně ani tolik nezáleží na tom, jestli vím, čím jsem jim ublížil, nebo jestli jejich pocit o mé vině pokládám za mylný. Rozhodující není moje, ale jejich vnímání. A jestli mi oni svým odpuštěním otevřou branku ke svému srdci, jestli mi tak ukážou, že jim za to stojím, udělají pro mne hrozně moc.

Jestli ale pro mne může mít odpuštění druhých takový význam, bude mít asi moje odpuštění nemalý význam pro ně, a to stejně tak bez ohledu, jestli vnímám, že jsem jim skutečně ublížil, nebo jestli si to oni jen tak myslí. V mezilidských vztazích není rozhodující skutečnost, ale pocit. Tisíckrát mohu druhého přesvědčovat, že to, co jsem provedl, vlastně nic nebylo. Pokud ten druhý cítí, že mu to ublížilo, argumenty nepomohou. Jediným smysluplným řešením je odpuštění. Pán Bůh to dobře ví, proto nás v modlitbě „Otče náš“ učí prosit: Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. Dobře ví, že pokud my neodpustíme, nebude ani jeho odpuštění našich vin k ničemu, nepomůže nám.

Co tedy je to odpuštění? Odpuštění je srozumitelné vyjádření skutečnosti, že ten druhý pro mne znamená víc, než jeho, ať už skutečná nebo domnělá vina. Nebo neschopnost. Nebo cokoli jiného. Že si toho druhého chci vážit, možná navzdory tomu, jaký je.

On totiž Bůh právě tímto způsobem a mírou stojí o mne. Prokázal to svou smrtí na kříži. Stál jsem mu za to. A touží po tom, abych stejným způsobem jednal i já s druhými lidmi.

Vytisknout E-mail

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.